Aklimatizace na Bogotu byla pro mě dost náročná, navíc náš cestovní počítač začal zlobit a nedařilo se mi ho rozchodit. Až v Medellínu jsem přeprogramoval grafiku, tak můžu psát.
8. února nastupujeme do letadla Turkis airlines, které nás nejprve přepravuje do Istanbulu. Krátký let 3,5 hodiny s dobrým jídlem na palubě se dá zvládnout. Máme asi hodinové zpoždění, což nám nevadí, protože z Istanbulu odlétáme až za 9 hodin, budeme se tedy potloukat po letišti a možná si i zdřímneme. Nové letiště (IST) je otevřené non stop a v tranzitu je mnoho míst, kde se dá usadit a odpočívat. Při našem příletu, někdy po půlnoci, je zde čím dál tím měně lidí, až nastal klid. Uvelebili jsme se na polohovacích křeslech, tvrdých, ale mohli jsme mít nohy nahoře. Spát se mi nechtělo, Martinka občas dřímla, ale po několika hodinách se do nás dala zima. Chce to teplé oblečení, naše mikina a větrovka už nás nestačila zahřívat. Všiml jsem si, že po celé hale jsou velké, stříbrné válce, ze kterých vychází teplý vzduch. Aha, takhle to vytápějí. Za chvíli jsme kolem nich byli omotaní jako liány a do ranního odletu jsme přežili. Rozlámaní, nevyspalí, ale na cestě.
To horší nás teprve čekalo. Čtrnáct hodin letu v turistické třídě. Očistec, dřímání v sedě, přerušované snídaní a obědem, mimochodem velmi chutným. Seděl jsem vedle Číňana, který tak intenzivně a hlasitě mlaskal a po každém jídle si se syčením pročišťoval mezizubní prostory, což ještě zkvalitňovalo můj zážitek z letu. Martinka byla zabavená sledováním filmů, občas také podřimovala, občas jsme se prošli za stewardy pro pití. Když se na mapě letu objevila Bogota, bylo mi jedno, že je to město drogových kartelů, zabijáků, že zde unášejí turisty, že nebezpečí číhá na každém rohu. (Je to blbost, ale tehdy jsem se ještě dost bál, narozdíl od Martinky, která se nebojí nikdy.) Hlavně už být venku z letadla, dostat se do sprchy a do postele!
Příletové formuláře jsme vyplnili ještě v Praze na letišti on-line, tak projít pasovkou a ven! Šlo to kupodivu hladce, policista ještě zašpásoval a byli jsme venku. Cestu do ubytování jsem měl nastudovanou, tak do bankomatů a vybírat, co to dá. Sehnat si kartu na MHD, nabít, Zorientovat se a směr Candelária, což je historické centrum Bogoty, kde budeme bydlet. Už teď začínáme vnímat neskutečnou vstřícnost lidí a i když neumí anglicky, vždy se snaží být nápomocní. Fámy o tom, že bez španělštiny se tu člověk nedomluví, nejsou pravda. Vždy se najde někdo, kdo alespoň trochu anglicky mluví, v horším případě nastoupím já se svými několika frázemi ve španělštině a když je nejhůř, Google translator.
Z letiště jezdí free shuttle, asi 40 min. do koncové stanice Portal El Dorado, kde přestupujeme na další autobus č. 1, kterým se přesuneme do centra do stanice Universidadas. Pak už podle intuice hledat calle 4b, což s pomocí policistů, chodců, mapy a osobní statečnosti nakonec zvládneme také. Před domem už na nás čeká náš ubytovatel Alex, se kterým jsem již z Prahy komunikoval. Jsme zcela vyčerpaní, navíc já se nemohu pořádně nadechnout. Mám myšlenky, že jsem v letadle od toho Číňana chytil Covid! Bogota je vysoko, vzduch je zde řídký a pocit kyslíkové nedostatečnosti a tlaku na hrudi zůstane po celou dobu v Bogotě. Marťa samozřejmě žádné takové pocity nemá!
Ubytování v Cassa Lourdes nemá chybu, stylový, přízemní starý domek, předělaný na ubytování turistů, jen čtyři pokoje, z toho jeden s vlastním WC a sprchou a ten máme my. Ještě základní info od Alexe, svlíknout, umýt a do postele. Myslím, že to bylo v osm.
